Hledač

Den první

Sedl k oprýskanému dřevěnému stolu v rohu šeré studené místnosti a pomalu sepisoval myšlenky, které mu horečně bloudily hlavou. Věděl, že někde na konci jeho úvah bude bělostná perla. Cíl jeho snažení, který stojí za nyní zažívané nepohodlí. Za mnoho dní hladovění a odříkání si výdobytků moderního života.

Mlžné obláčky dechu opouštěly jeho ústa čím dál rychleji a rozervanou bundu, která už několik dní neposkytovala dost tepla pro rozehřátí ztuhlých paží, bylo najednou třeba rozepnout. Slova prýštila pod obyčejnou tužkou a zůstávala zachycena na posbíraných kouscích papírových obalů. Sepisoval vše co se mu honilo hlavou a věci do sebe konečně začaly zapadat:

Moje tělo už nefunguje tak jako dřív. Nejsem odvážný a charakterní šprýmař. Jsem to jen já. Šedí dní unavený chlapec s šedivými vlasy a vráskami ve tváři. Chlapec, který celý život čekal na to, že uvidí na obloze létat draky, že uvidí návrat bohů do našeho světa, nebo že bude alespoň moci hájit pravdu, či vlast. Namísto toho jsem se musel potýkat s penzijním připojištěním, dělat si hlavu s obsahem ftalátů v umělých hmotách a vtěsnat svůj život do podvečerů a víkendů.”

Jak málo času zbylo v moderním světě pro to, aby mohl člověk rozkvést? Doba se zrychluje a pokušení, která kradou náš čas, číhají na každém kroku. Mobilní telefony chytře navržené tak, aby opanovaly naše ruce a zaměstnaly naše mysli nám nabízejí možnost stahovat si ze Sítě mnoho placených služeb, které dále ukusují náš vyměřený čas na Zemi…

Slabost. Slabost mne popadla a byla tak silná, že zkroutila na židli mé tělo a donutila mne se vždy jednou rukou opírat se o područku. Deset kliků za měsíc, ale pravidelné cídění zubů pastou a mydlení těla vonnou pěnou. To je dnešní představa muže? Jako voňavého, uhlazeného, elegantního a vtipného tanečníka? Tak nějak podvědomě se nám silní muži s náznakem agresivity pojí v představách s pachem nemytého těla a smrdutým dechem. Je to snad ta posedlost vůněmi, která zabila mužnost? Kdy naposledy se někdo postavil nátlaku, bezpráví anebo nespravedlnosti?

Klopíme zraky, když se pohybujeme městy plnými cizinců v honbě za svou magickou skříňkou, která nás nechává nahlédnout do životů jiných lidí. Sousedé neznají jeden druhého. Dostatek je přestal nutit k sounáležitosti a vzájemné pomoci. Není už třeba si dojít  vypůjčit hrnek cukru, jako za mých mladých let, kdy se obchody v sobotu zavřely a všichni šli domů. Do pondělí bylo daleko a sousedé jen dva kroky přes chodbu. Televize byla příšerná, nezáživné programy byly důsledně prokládány přestávkami. To nejzábavnější, co mohl člověk dělat, bylo vydat se ven a prožívat své mládí spolu s vrstevníky. Nyní stačí život sledovat v televizi. A potom jej po opičím napodobovat. Opakovat věty a slova, gesta, cizí životy. Učíme se tím, co pozorujeme okolo sebe. Tak jsme byli navrženi a tak to dlouhou dobu fungovalo k našemu prospěchu. Nyní ale pozorujeme sny a představy několika vyvolených. Třeseme se jako feťáci na jejich vidění a podání reality. Mnoho sleduje hrstku a stává se tak šedou uniformní masou. Nelze ublížit šedé uniformní mase. Lze ji jen zušlechtit navrácením nepohodlí, nejistoty a potřeby všímat si jen těch důležitých věcí.

„Ano, tak to je!“ promluvil nahlas. Zvykl si během svého dobrovolného odloučení se nestydět za rozhovory se sebou samým. Odložil tužku, narovnal záda, pomalu pročítaje slova. Mráz mu běhal po zádech, ale bylo to jiné mrazení, než jaké přinášela nevytopená ruina domu začátkem listopadu. Tohle byl strach z toho, co by mohlo znamenat, pokud se plete.

Je možné, že takto začíná šílenství? Nebo je to prozření? Jsou nějaké jasně definované hranice, které to mohou určit? Je možné, že takto se rodí tyrani a diktátoři? Že se někdo dobrovolně obětuje pro větší dobro? Přináší lidstvu to, co skutečně potřebuje?

Kým by byl Ježíš, kdyby jej nikdo nepronásledoval za jeho učení? Kdyby nebyl udán, mohl by odpustit? Kdyby nebyl ukřižován, jak mohl vstát z mrtvých? Kde by byl ten silný symbol? Což neskončilo nespočet lidí hůře než on, aniž dosáhli byť jen odlesku jeho věhlasu? Byli Herodes, Pilát a Jidáš ti tři králové, kteří nalezli čistého člověka a vlastním obětováním umožnili vzniknout něčemu, co dělá lidi lepšími? Nebo se vždy jednalo o psychopaty, vyšinutce a vykolejence, kteří věřili svým vlastním strašlivým bludům?

„Stojím já sám nad propastí? Je možné poznat, že neblázním?“ položil otázku sám sobě. Seděl ještě nějakou chvíli s rovnými zády a díval se na papíry a papírky pokryté jeho úvahami. Potom se pomalu zvedl a přešel do vedlejší místnosti, kde měl pod oknem několika cihlami ohraničené malé ohniště. Luxus, který si hýčkal pro své noci…

Zpočátku bylo těžké naučit se pít pouze kalnou ledovou vodu z malé stružky v lese a odříkat sám sobě jídlo. Nic ale nebylo tak těžké, jako zvyknout si na přerušovaný spánek plný nepohodlí a zimy. O co magičtější však potom byl oheň. Zázrak nad zázraky. Hřejivý dar ukradený bohům. Prastarý dar, který už v dnešní době ani neumíme sami vykouzlit z těch prostých věcí okolo sebe. Jsou nám nutné berličky nošené po kapsách. Podvůdky, ulehčovadla a usnadnění. Šikovné vynálezy, které stejnou měrou, jakou nám pomáhají dosáhnout našeho cíle, ukusují také z naší možnosti dostat se k cíli bez vybavení.

Jak dokázali dříve lidé bez nástrojů a nářadí porážet stromy a dlabat lodě? Cožpak lze nějakým ostrým kamenem porazit strom? Jak dlouho je třeba tlouci do statného stromu, než se povede složit ho na zem? Jak dlouho pak trvá oddělit jen pár metrů dlouhý špalek? A ten pak vydlabat…

Pomalu se natáhl pro další papírek a napsal na něj „dokázal bych si někdy sám vyrobit prostý člun?“

 

Den druhý

Svítalo. Seděl a hleděl do plamenů, které mu pomáhaly snést ranní mráz.

Do rozpadlého domu foukalo vytlučenými okny a mlha se snášela děravou střechou, aby zmáčela jeho vetchý spacák. Nestěžoval si a nebylo mu do pláče, jako tomu bývalo na začátku. Zvykl si. Vypadal sešleji a zbídačeněji než dříve, ale kdesi hluboko uvnitř se cítil líp.

Přihodil do plamenů další hrstku listí a kůry – to poslední co mu zůstalo z večerní zásoby paliva na noc. Učil se nepřinášet si více, než potřeboval. Vždyť kdyby si přinesl více dřeva, co by jej nutilo se s ranním řídnutím noci vymotat ze spacáku a začít se hýbat?! Co by jej nutilo nehnít na jednom místě a tupě čekat na nevyhnutelné?!

Natáhl ruku bledou chladem k batohu a vytáhl zbytek chleba. Ukrojil si dva silné krajíce a položil je na cihly lemující ohniště. Oheň, ten nádherný společník dokázal vykouzlit ze staré skývy vonící křupavoučké topinky, které přinášely společně s příjemnou chutí kvásku a kouře do úst také teplo. Teplo! Na co jiného může člověk myslet po ránu na počátku listopadu?

„Kolikátého vlastně je?“ poškrábal se rozpačitě ve vlasech a upřel pohled skrze vytlučené okno do mlhy nového dne. Neměl kalendář, dokonce ani hodinky. Dělil dny prostě – na rána, polední, večery a noci. Dál sice zůstal v zajetí naučených názvů měsíců, ale přestože tušil, že je patrně listopad, jeho oči na něj stále naléhavěji volaly „jaký listopad, což si slepý? Listí leží na zemi už desítky dní a je cítit jak se pomalu rozkládá..“. Ještě se nedokázal vzepřít kalendáři a pojmenovat nahlas to, co vidí. Ještě ne.

Pomalu vstal a protahoval chladnou nocí ztuhlé svaly a klouby. Bolelo to. Prošel chátrajícím domem do místnosti obrácené k silnici a zůstal nehybně stát. ONI jezdili stále. Řítili se vpřed, prorážejíce si jasnými světly svou cestu mlhou. Nikdo se sám sebe neptal, kam že se to řítí. Smysl vymizel, otázky po něm byly umlčeny. Zůstal jen pokrok a nutnost hnát se vpřed v tomhle závodě červených královen. Z místa na místo se převáželi lidé, předměty i domovy. Všichni se pokoušeli před něčím utéct nebo něco najít ve světě, kde už nebylo možné putovat, protože se zmenšil na velikost chrobákovy kuličky. Odkudkoliv kamkoliv se dalo dostat za pár dní. Přestaly existovat daleké kraje a cizí země. Změnily se na exotická zákoutí, kam je možné si odskočit za odpočinkem. Všude se všichni dokázali nějak domluvit, pokud o to stáli. Ale nic ze současného světa se nedalo nazvat nekončícím štěstím. ONI se přesto dál hnali vpřed, namísto toho, aby se na chvíli zastavili. Aby se prošli šerou podzimní mlhou a poslechli si hlas, který jim to hluboko v jejich nitru říkal.

Odvrátil svůj pohled od silnice a znovu prošel domem do jeho zadní části, kde dříve byly v dřevěných zárubních usazeny dveře na dvorek. Už dávno je někdo vykopl. Snad v naději, že ve starém opuštěném domě zůstalo něco cenného, co si majitel nechtěl, nebo nedokázal odnést. Od té doby dveře nebylo možné zavřít, ale to ani nebylo třeba. „Dveře mají zůstat otevřené,“ řekl si potichu a vyšel do mlhavého rána poohlédnout se po všem, co ještě může tento malý svět nabídnout poutníkovi ducha. Po chvíli se vrátil s trochou vody na zalití ohniště a aby si na záda posadil batoh. Jen díky němu ho lidé na první pohled nepokládali za bezdomovce. To se mohlo hodit.

***

Malé návrší nad vesnicí, která se sama nacházela v prudkém svahu, korunovala stavba novogotické kaple. Štíhlá strmá a vysoká střecha z černých a červených pálených tašek na stavbě z objemných kamenných kvádrů. Ke kapli bylo třeba podstoupit prudké stoupání do kopce a před dveřmi číhalo dalších pět schodů vzhůru. Symbolika na každém kroku.

Okolo církevní stavby pak kruh stromů a pod nimi, na úpatí pod kaplí, hřbitov. Rád zde sedával a pozoroval ty, kteří sem zavítali. ONI cítili tu sílu, ale zatím ji nedokázali pojmenovat. Nevěděli o tom, proč právě zde má podobná stavba tak velkou moc. Proč právě tady při obsazování území byly vždy vztyčovány symboly. Přesto cítili, že tohle místo není obyčejné. A to bylo moc dobře. Tím lépe pro ně. Za pár týdnů, až se tato místa znovu začnou stávat tím, čím bývala kdysi, budou mít šanci pochopit.. a přizpůsobit se. Vždyť přece v tom prý lidské plémě vyniká nad všechny ostatní. Ve schopnosti přemýšlet, vyvozovat závěry, vyrábět nástroje a přizpůsobovat své chování. „Uvidíme,“ pronesl nahlas sám pro sebe, tak, jak byl zvyklý mluvit v rozbořeném domku, kde přespával.

„Cože?“ zeptala se malá holčička. Nevšiml si, že vedle něj stojí. Škvor kterému nebylo určitě více, než čtyři roky. V doširoka otevřených očích chybělo to, co se naučil za poslední měsíce vnímat a ignorovat. Chyběla tam odtažitost, odpor, obava a strach. Vše to, co se objevuje v očích civilizovaného člověka, pokud potká zarostlého trhana s batohem, který je cítit kouřem z ohně. Jediné, co bylo vidět v těchto očích, byla zvědavost.

„Co uvidíme?“ rozhlížela se dívenka na všechny strany s obavou, že by mohla něco zajímavého promeškat.

„Uvidíme, jak začnou chodit ti, kteří byli dosud slepí a hluší. Uvidíme, jak ožijí místa plná síly a jak se zboří starý svět. Jak se malá kulička rozpadne na mnoho nekonečných světů a jak se znovu na světě začnou objevovat lidé,“ odpověděl jí na otázku a přitom pomalu vstával.

Sebral svůj batoh ze země. V tomhle světě nebylo dovoleno starým trhanům mluvit s malými holčičkami, které se zvědavě ptají. V tomhle světě se nepředpokládalo, že by staří trhani měli co říci.

V tomhle světě se lidé často pletli…

Den třetí

A tu se lidé začali budit za hluboké noci. Tápali bezradně po tichých bytech a domech v té hodině mezi psem a vlkem. Cítili se svěží, navzdory časnému ránu, ale zároveň velice nesví. Byli vytrženi ze svých rituálů, jejich těla nevyčkala na pokyn budíků a sama se budila s výrazným předstihem.

Byl čas prohlédnout si rozsvícená okna okolních domů a vnímat přítomnost dalších lidí. Svět ještě neztratil kouzlo velmi časných rán, tolik podobných čerstvě zasněženému městu, které každý rok překvapí nenadálým tichem a oblostí tvarů. Stejně sváteční bylo dnešní probuzení. Důvěrně známé věci vypadaly náhle jinak, nově, nezvykle. Mlha venku ležela na krajině a nedovolovala dívat se dál, než ke svým sousedům.

Ještě to stále nikdo nepojmenoval, ale lidé vytušili tu přicházející změnu. Nejsilněji ji tušili ti, kteří neuměli hovořit … Zvířata ztichla a dívala se na to, co bylo lidským očím zatím skryto. Hleděla do míst, kde lidé nic nepozorovali, pohledem sledovala pohyb, který byl lidským očím skrytý.

 

Přicházeli.

Pokud byste bývali chtěli číst i dál a máte pocit, že jsem to měl dopsat, klikněte prosím na “like” hvězdičku, nebo přidejte komentář úplně na dně stránky. Dík! 🙂