Děti a mrtváci

Bylo nebylo, byla jedna chaloupka, a v té chaloupce bydleli tatínek, maminka a jejich tři děti. Nejstarší prvňačka Maruška, prostřední rarach František a mrně Jindřich.

Chaloupka stála na kraji malého městečka utopeného v bukových lesích, na konci uličky tak úzké, že by se v ní dva náklaďáky nevyhnuly. Hned za chaloupkou přecházela silnice do prašné cesty a prašná cesta pak vedla k čistírně odpadních vod a pak ještě kousek dál, přes koleje po kterých nejezdí vlaky až k maličké říčce Kyjovce, kde kousek za ní končila pěšina v nekonečných polích. Dál už nevedla.

Tatínek už měl vlasy bílé jako ovečka a se smíchem říkal, že tu barvu z těch vlasů mu vypily děti a že si to jednou taky vypijou. Pracoval v obrovské hračkárně, kde v kanceláři psal o tom, k čemu je jaká hračka dobrá a tvářil se nešťastně, kdykoliv mluvil do telefonu o bublifucích, autíčkách nebo ftalátech. Dětem dával nejradši na hraní kameny, ale zase jim je hned bral, jakmile našli nějakou zábavnou hru, jako třeba kdo dohodí nejblíž k autu, nebo jak chutná šedej kamen a jak chutná bílej kamen. Maminka říkala, že tatínek je ve stresu. To je nejspíš takový stav, kdy se snažíte stihnout najednou tolik věcí, že nestihnete ani ty úplně jednoduché, jako třeba pozorovat mravence.

Maminka měla vlasy jako kaštany, nebo hnědý koně a smála se častěji než tatínek. Nejčastěji se tedy smála tomu, co tatínek říkal, ale možná to dělala jen proto, aby se tatínek taky trochu smál. Maminka uměla věci povědět tak, že najednou byly úplně samozřejmé, uměla hrát na kytaru a uměla vrčet jako pes, kterej není rád, že stojíte před jeho plotem. Často vařila jídla, ve kterých byl špenát, cuketa, cibule a nebo patizón a vůbec nechtěla vařit kuřecí maso, protože říkala, že je jedovatý. Uměla hladit po vlasech úplně nejlíp na celým světě a pod peřinou vždycky hřála jako kamínka v zimě.

Těch pět lidí, kteří bydleli v té chaloupce ale nebyli jediní, kteří přes den dováděli kolem domu nebo se proháněli jeho pokojích. Na návštěvu chodily Maruščiny kamarádky, hlavně Lucka, která byla v domečku skoro stejně často jako Maruška, a pak taky Anička, Sofinka a Ája. Někdy s sebou Maruščiny kamarádky dovedly i další děti, ale to už potom tatínek mručel a dělal obličeje, ptal se dětí, co je ve škole nejvíc vyděsilo a mluvil o všech jako o hlučném gangu, který ho nenechá v klidu vypít kafe. Když ale konečně to mrňavý kyselý a smradlavý kafe vypil, tak připravoval pro děti hry, který byly úplně jiný, než na vybíjenou, nebo na hoňkoschovku. Vůbec nešlo o to, kdo vyhraje a děti mohly hrát všechny dohromady.

 

Tohle je první hra:

 

“Děti, co byste dělaly, kdybych z toho žebříku spadnul na zem, tekla mi krev a vůbec by sem nekřičel”, zeptal se se znenadání tatínek, který vynášel po žebříku na půdu kola od auta a mezitím sundával z vršku žebříku Frantu, který miloval žebříky, výšky, nebezpečí a létání.

“Já … já bych plakala,” rekla Maruška smutným a přiškrceným hlasem. Bylo vidět, že už jenom představa toho, že tatínkovi teče krev, Marušce vhání slzy do očí a stahuje jí hrdlo.

“Já bych zavolala sanitku!” vykřikla Lucka a tvářila se jako vítěz, protože věděla, že zavolat sanitku je dobrá věc posvěcená paní učitelkou a už měla v hlavě připravenou i odpověď na očekávanou otázku, jaké číslo se musí namačkat, aby sanitka přijela.

Franta nevěnoval zbytečnému teoretizování  pozornost a raději využil toho, že táta zkoumavě pozoruje obličejíky holek a nehlídá žebřík. Půda bylo jedno z mála míst, který bylo tak zajímavý, jako třeba skulinka mezi krabicemi pod postelí v ložnici, nebo šeříkové houští na zahradě. Byl to tmavý a stísněný prostor, kdy se jeden mohl cítit opravdu pohodlně a bezpečně, dalo se tam v klidu ležet a jíst rohlík, nebo se tam dalo brečet tak, aby to nikdo neviděl. V podobných věcech, jako mít vždycky po ruce rohlík a brečet tak, aby to nikdo neviděl, František vynikal a byl na to právem pyšný.

“Maruško, to je moc hezké, že bys kvůli tátovi plakala. Znamená to, že mě máš ráda. Ale tátovi by krev tekla dál, i kdyby na něj slzy pršely proudem. Dokonce by mu tekla možná o trochu víc,” pokyvoval zasmušile tatínek šedivou hlavou.

“Miláčku musíš jim říkat takový strašný věci? Vždyť se jim o tom bude v noci zdát. Prosímtě nech toho,” prohodila přes rameno maminka, která vyšla z domu s lavórem a šla věšet prádlo. Maminka ráda věšela prádlo. Možná proto, že se tak těšila, až ho pověsí, tak ani nepočkala, co jí na to miláček poví.

Tatínek jenom mlaskl, zakroutil pomalu hlavou a otočil se k Lucce. “Lucko a ty máš telefon?”

“Nemám, ale znám číslo! JE to stopadesátpěééét!” vykřikla Lucka a Maruška se přidala právě včas, aby naučené číslo zakřičely dvojhlasně.”

“Jenže, bez telefonu se nedá zavolat sanitka. Kde vezmete telefon, když žádný nemáte?”

Společná vědomost i pokřik “stopadesáááátpěéét” Dostal obě holky na jednu loď. Teď to byly ony dvě proti tátovi a rozhodly se neustoupit.

“Ty a máma máte telefony, nó, jasně, vy máte telefony”

Tatínek vytáhl z kapsy pracovní mobil, pohledem automaticky zkontroloval, jestli nemá Zprávy. Pak podal telefon holkám. “Tak zavolejte,” vybídl je.

“Je to zamčený, jak se to odemkne?” ptaly se po chvíli laborování s telefonem holky.

Táta právě sundaval Frantu podruhé z půdy a jen pokyvoval hlavou. “Tak já tady krvácím na zemi a vy si hrajete s mým mobilem. To je teda vyhlídka.”

Pokud máte pocit, že jsem to měl dopsat, klikněte dole na hvězdičku, nebo úplně na konci stránky nechte komentář. Dík!